česky / english 

Jak člověka svádí Zlo – scénář v sedmi krocích

 

Philip Zimbardo

emeritní profesor stanfordské univerzity

 

Ke každému z nás, kdo se večer modlíme, aby nás bůh „zbavil všeho zlého“, se přes hranici mezi dobrem a zlem neslyšně přikrade soused. Sleduje ho přítel, jenž si neuvědomuje dynamické proměny, které se na kluzkém svahu při sestupu do pekla mohou odehrávat. Strýček Charlie, „sůl země“, si potajmu chléb svůj vezdejší okoření trochou pepře, když při večeři na Díkuvzdání vypráví rasistický vtip. Váš syn si mírně dobírá jedno plaché děcko, ale tomu se stěží dá říkat „šikana“. Jeho učitel zase jedné žačce řekl, že je „nána“, protože jí chtěl dát lekci. Janie šíří pomluvy, že ten nový kluk ve třídě má dobré známky jen díky tomu, že podvádí. Váš šéf udělal jen dobře, když ty namyšlené chvastouny usadil a ukázal jim, že jim podobné tady u nás nepotřebujeme. Politik, kterého tak obdivujete, je neoblomný ve věci přísného trestání zločinců, přestože míra zločinnosti trvale klesá; ví totiž, že když voliče trochu postraší, budou se cítit ohrožení a dají mu své hlasy.

 

Ďábel je spokojený, když si může ve scénáři zla střihnout nějakou malou roli. Nikdy není hlavním protagonistou, promlouvá raději v podtextu, projevuje se v nepatrných detailech děje a roli režiséra uplatňuje pouze ve výběru podružných kulis. Ďábel skrývá svou charismatickou moc za řadou masek. Kupodivu nejraději se schovává za maskou Trpělivosti, Zdánlivé lhostejnosti a Dobromyslnosti.

 

Úplně největší potěšení ale Ďáblu činí, když může svést skutečně dobré lidi; za nehodné své pozornosti pokládá ty, kteří jsou k temné straně „postrčeni od přirozenosti“. Úplně nejvýš na jeho seznamu kandidátů jsou ti, kteří si neuvědomují svou zranitelnost. Jsou snadným terčem, neboť pro svou iluzi o vlastní síle nejsou s to rozpoznat jeho sílu a působnost. Když se připravujeme na setkání se zlem, často si představujeme, že se zjeví uprostřed záblesku světla a napadne nás přímo. Přitom utkání se zlem má často podobu jen šmouhy ve zpětném zrcátku, mírného dloubnutí, anebo krátkého odrazu ve skle. Zlo nás vyvádí z rovnováhy, neboť jeho přítomnost je jemná, skrytá a všeprostupující.

 

Ačkoli se říká, že zlo chodí záhadnými a ďábelskými cestami, mně se podařilo odhalit vzorec působení zla, který je překvapivě jednoduchý a přímý. Stačí pouhopouhých sedm kroků, aby se z toho nejobyčejnějšího, ba dokonce dobrého člověka stal pachatel zla. Je pozoruhodné sledovat, jak snadná ta cesta je, jak přirozeně se upadnutí do zla jeví a jak je možné tento scénář přehrávat znovu a znovu pro nové i staré publikum, které si nikdy neuvědomí, že za vstupné na tohle představení zaplatili skutečně vysokou cenu.

Pokuste se sami zamyslet nad tím, jakým způsobem svádí člověka zlo. Teprve pak zvedneme oponu a každý ze sedmi kroků si představíme detailně:

 

  1. Nic nedělejte

  2. Držte se přibližně svých ideálů

  3. Ctěte autoritu a řiďte se pravidly

  4. Buďte týmový hráč

  5. Podělte se o odpovědnost

  6. Važte si příbuzných a blízkých

  7. Ospravedlňte si víru ve správnou ideologii

 

Nic nedělejte. Co by mohlo být snazšího? Jak se můžete mýlit, pokud nebude dělat nic, pokud se zcela vystříháte nějakého špatného konání? Představte si, že jedete v taxíku a řidič začne se svými oblíbenými sexistickými vtípky o „kozách a prdelkách“, neboť očekává, že mužský pasažér tyto vtipy ocení. Vám se to nelíbí, přejete si, aby toho nechal, ale neuděláte vůbec nic, takže se zařadíte do dlouhé řady zákazníků, kterým se to líbilo. Anebo žena v nákupním centru bije a lomcuje s malým chlapečkem, vy si říkáte, co to dítě asi provedlo, že dotyčnou ženu tak naštvalo, přesto nezakročíte, ba se ani nepokusíte zjistit, zda ta žena je skutečně jeho matka a přesvědčit ji, aby toho zanechala.

 

Vaše nejlepší kamarádka vám řekne, že ta nová dívka se těší takové oblibě u chlapců, protože je to „coura“. Na vaši otázku, jak to ví, vám odpoví: „Ale no tak, vždyť to je přece jasné.“ Vy jen přikývnete a pověst nové dívky je nenávratně zničená. Jedete metrem a vidíte schoulenou, naříkající postavu. Možná je ten člověk nemocný a potřebuje vaši pomoc; anebo je jen opilý, což znamená, že si své problémy způsobil sám. Tak či onak, vy se držíte starého pravidla: neplést se do věcí druhých lidí. Navíc, kdybyste se rozhodli tomu člověku pomoci, zmeškali byste schůzku a stejně tak mu může pomoci někdo jiný. Zahlédnete skupinku policistů, která bije člověka, jehož vzezření napovídá, že to je cizinec. Na první pohled je zjevné, že násilí je zbytečné, neboť muž neklade žádný odpor. Jeden z policistů zahlédne, že je sledujete. Vy se jen ustrašeně, tiše usmějete, což je pro policistu znamení, že budete držet jazyk za zuby, a bití tak může pokračovat.

 

První krok na cestě ke zlu je zdoben poupaty, která nikdy nerozkvetou. To znamená, že člověk nedělá nic, když naopak čin je vyžadován; zdrží se akce, když je třeba zakročit; odhlédne, když je nutné se dívat. Takhle dostává zlo první svolení k působení. Pachatelé zla spoléhají na pasivitu přihlížejících a činí z nich komplice, kteří jim umožňují pokračovat v jejich činech. Nečinnost lze považovat za tichý souhlas. Mezi pachatelem a pasivním divákem vzniká neverbální spolčení, které spouští drama zla jakožto nečinnosti.

 

Držte se svých ideálů. Je samozřejmě důležité mít představu o tom, co to znamená být dobrým, mravným člověkem a co lze čekat od druhých. Na druhou stranu, kdo z nás chce být „příkladovým slušňákem“ a žít život otrocky „podle knih“? Někdy drobná lež může vyřešit nepříjemnou situaci, momentální možnost porušit pravidla může pomoci nejen vám, ale v konečném důsledku i ostatním. Může být něco pravdivějšího než maxima „risk zisk“? A není to tak, že nic dobrého nečeká ty, kteří jen sedí a čekají; není to tak, že štěstí musíte jít naproti, i kdybyste přitom měli trochu překroutit pravdu, neboť víte, že ti slušní dobíhají vždy poslední? „Přibližně“ by mělo stačit, ne? A právě takové aforismy jen promazávají cestu ke zlu. Mírná odchylka od vlastního mravního kódu, stěží postřehnutelná manipulace při morálních soudech, chvilkové, leč záměrné opomíjení dobra – to vše stačí zlu k tomu, aby mezi dveře a futro vrazilo nohu.

 

Ctěte autoritu a řiďte se pravidly. Má matka, učitel nebo kazatel z něčeho větší radost než z hodného malého dítěte, které ctí autoritu, dělá, co je mu nakázáno a odpustí si jakékoli dotazy či protesty? Taková poslušnost vůči autoritě je nezbytnou ingrediencí člověka, který ctí starší, následuje svého vůdce a je užitečným, spolupracujícím občanem. Pravidla často stanoví právě autority, anebo je alespoň prezentují jako něco, co by se „mělo“ dělat. Zároveň tato pravidla vynucují formou odměn či trestů. Pravidla představují neosobní způsob kontroly chování. Autorita si osvojuje poloprávní status a definuje to, co se prohlášeno za nezbytné omezení osobní svobody. V důsledku toho má-li autorita stvrdit platnost pravidel, musí tato pravidla vynucovat a musí stíhat každé jejich porušení. Je zvláštní, že často ti, kteří tato pravidla vytvářejí, tvrdí, že oni sami pod ně nespadají; namísto toho pravidla používají, zejména pravidla vágní a často měněná, ke kontrole chování těch lidí, kteří by mohli zpochybnit legitimitu jejich autority. Nicméně takové dítě nikdo nenaučí rozlišovat mezi spravedlivou a nespravedlivou autoritou. Dítěti nikdo neukáže rozdíl mezi laskavou a zkaženou autoritou. Pravidla, jež jsou navržena proto, aby sloužila pro dobro společnosti, by měla být rozpoznatelná a více ceněná než ta, která byla vytvořena pouze pro podmanění vůle lidu diktátu autority. Autorita získává na moci v přímé úměře k tomu, kolik občanů se podvoluje její svévolné vládě. Slepá poslušnost vůči nespravedlivé autoritě a bezmyšlenkovité vyznávání omezujících pravidel mohou proměnit svobodu vyznávající demokracii ve fašistickou diktaturu. Další vítězství pro starého mazaného Ďábla.

 

Buďte týmový hráč. Jeden za všechny, všichni za jednoho; tým je hlavní; obětujte osobní ambice pro úspěch skupiny. Kdykoli jsou tyto docela rozumné sportovní slogany bezduše překládány do světa obchodu a politiky, snadno mohou nabýt podoby: „vyhraj tohle pro šéfa.“ Když se do rozhodování vplíží neetický systém, jdou individuální etické hodnoty stranou. Lhaní, podvádění, falšování účetních knih, tolerování korupce, to všechno představuje způsoby, jimiž se z hráče stává cenný týmový hráč. Lucifer takové týmy doslova zbožňuje.

 

Podělte se o odpovědnost. O tom, že je třeba se chovat odpovědně, nelze pochybovat. Nicméně když jde o odpovědnost za něco špatného, všichni se velice ochotně o tuto odpovědnost chceme podělit s ostatními. Je to lepší pocit, nenechat vinu jen na sobě, ale hezky ji rozprostřít i po ostatních. Je snazší činit věci morálně pochybné, pokud autorita nad námi je ochotna přijmout břímě odpovědnosti za nás a nějak ztlumit důsledky toho, že jsme se vydali po temné, neosvětlené stezce. Zbavovat se břemene odpovědnosti znamená snižovat osobní odpovědnost za chování, jež není hodno občana, který má svědomí. Vedle toho ještě můžeme přemluvit další, aby se i oni vyhnuli odpovědnosti za své činy, když je ujistíme, že část viny vezmeme na sebe. Jinými slovy, i jim pomůžeme překročit hranici.

 

Važte si příbuzných a blízkých. Značnou část svého života strávíme tím, že hledáme dobrou vůli lidí, na kterých nám záleží a kteří jsou jako my. Tito lidé tvoří vnitřní kruh rodiny a přátel, kteří v našich očích nemohou provést nic špatného. Bezmezně jim věříme, pochybujeme o nich jen tehdy, pokud jejich činy porušují společenské normy, dáváme jim přednost před schopnějšími či čestnějšími, nežli jsou oni. Závazek vůči nim vyjadřujeme kontrastem „my“ proti všem těm „jiným“. Ti druzí jsou nám cizí. Jakmile zavedeme kategorii „jiných“, začínáme objevovat rozdíly, které nás ospravedlňují k tomu, abychom ty jiné prohlásily za nepřijatelné, horší, nedůvěryhodné či dokonce nebezpečné. Je pro nás klíčové držet tyto jiné na jejich místě, neboť svou vlastní existencí ohrožují náš způsob života. V tom nám pomáhají stereotypy, neboť nám umožňují viditelně a verbálně označit tyto „jiné“ či „druhé“ jako tvory, které nedosahují úrovně lidství. Ďábel je mistrem odlidštění.

 

Ospravedlňte si víru ve správnou ideologii. Všichni toužíme věřit ve spravedlivý svět, kde ti, kteří jsou u moci, mají na srdci naše zájmy a využijí všech svých sil k tomu, aby naše životy učinili lepšími. Často předstírají, že tak činí, vzýváním nějakého vznešeného principu a definováním abstraktního cíle, který je bez diskuse přijímán jako žádoucí. Ideologie, to jsou lahodné koláče zadarmo. A vskutku, byly by lahodné, kdyby nebyly pečené při nepřijatelně vysoké teplotě „všemi dostupnými prostředky.“ Jakmile si koupíme těsto, aniž bychom si kladli otázku, jakého droždí je třeba použít ke kynutí, můžeme strávit celý život obhajováním nápadu těsto upéct, i když jádro je spálené. Luciferův chléb nikdy nenakyne, dokonce ani v Pekařství národní bezpečnosti. Obětovaná svoboda je skutečná; bezpečnost vyměněná za svobodu je iluze, jež je nám přislíbena, leč jen zřídkakdy dosažena. Ideologie se může nejnebezpečnější zbraní hromadného klamu a ničení.

 

Takže zde máte náčrt toho, co může dobrého člověka pomalu proměnit v pachatele zlat. Není toho zas tolik, že? Pár základních pravidel, která vybízejí k zamyšlení. Možná vás napadne otázka: jak mám vědět, zda mě některý z těchto kroků postaví na stranu ďábla či andělů? Vzhledem k tomu, že všechny na první pohled vypadají víceméně rozumně, co mám dělat, abych byl méně zranitelný vůči svodům, které člověka uvedou na šikmou plochu?

 

Jak se zbavit zla anebo se mu vyhnout

Co takhle nějakou jednoduchou radu o tom, jak silám temné strany vzdorovat, jak se jim bránit, jak proti nim povstat? Takovou krabičku první pomoci proti zlu. Za prvé je třeba zdůraznit, že nestačí modlit se k Bohu, aby člověka neuvedl v pokušení a zbavil všeho zlého. Tento druh pasivity předpokládá, že někdo nebo něco jiného bude dohlížet na váš morální blahobyt, takže vy se o síly zla nebudete muset vůbec starat. Jen ale vzpomeňte na to, co říkal Satan Adamovi a Evě – a ti dva navíc byli dokonalá stvoření Boha samotného a žili v ráji. Předpokládejme, že ďábel je skutečně chytrý a že je tu dost dlouho na to, aby věděl jak se vypořádat s naivními kázáními, že je třeba činit dobro, nebo slogany zbožných. Je třeba od základu změnit způsob myšlení a jednání v mnoha rozličných každodenních situacích – jen tak bude člověk připraven na střet se zlem.

 

Vzhledem k rafinované a vše prostupující působnosti zla musíme začít zdokonalováním vlastních „detektorů nesouvislosti“. Musíme zpomalit vlastní automatické zpracovávání příchozích informací. Musíme skoncovat s tím, že své zkušenosti a zážitky budeme umísťovat do předem vytvořených kategorií, pro které máme zavedené rutinní reakce. Většina událostí v našich životech se odehrává kontinuálně, takže čekáme, že po A přijde B a po něm zase C. Nicméně pokud se stane, že po A následuje hned C, měl by se ozvat alarm: Zjištěná nesouvislost! Představte si svého šéfa, jenž je většinou odtažitý, s lidmi se nebaví, ovšem jednoho odpoledne vás požádá, zda byste se nemohli v práci zdržet o chvíli déle a zároveň poprosí o jistou laskavost. Než svůj konkrétní požadavek vznese, měli byste si v duchu říct: „Pozor, nesouvislost“. Může to být falešný poplach, ale pak se vám nestane, že se necháte obalamutit řečmi o tom, jaký jste skvělý týmový hráč a nekývnete na jeho prosbu, abyste v rozpočtu upravili nějaká čísla, která nesedí tak, jak by si to přál váš šéf. Žádá vás, abyste podváděli, abyste zfalšovali účetnictví, možná dnes jen trochu, nicméně takhle lze defraudovat miliardy – a vy pak budete tím lumpem, kdo hlavnímu darebákovi pomáhal.

 

Pravděpodobnost, že podlehnete takovému svádění, se snižuje s tím, jak moc budete „ostražití“. Často se stává, že inteligentní lidé dělají hlouposti a dobří lidé páchají zlo, protože přehlédnou klíčové rysy slov nebo činů těch, kteří je ovlivňují, případně si nevšimnou situačních vodítek toho typu, o jakém byla řeč před chvílí. Příliš často spoléháme na omšelé scénáře, které se nám osvědčily kdysi v minulosti, a nenamáháme se zamyslet nad tím, zda se hodí i pro současné okolnosti. Řiďme se proto radou harvardské badatelky Ellen Langerové, která říká, že musíme transformovat náš obvyklý stav bezduché nepozornosti do vědomě pozorné „bdělosti“, zejména v nových situacích. Neváhejte proto do svého mozku vyslat varovný signál; a to dokonce i tehdy, když se ocitnete v důvěrně známých situacích a naučené reakce převládají, přestože jsou nadbytečné či dokonce zcela mylné. Musíme si neustále připomínat onen zenovský moment, totiž že je třeba se před každým jednáním zamyslet nad významem bezprostřední situace, že je třeba nejprve myslet a teprve potom jednat. Nikdy se nevrhejte do situací, kam se andělé a rozumní lidé bojí vkročit. A pokud chcete dosáhnout skutečně těch nejlepších výsledků přidejte k bdělosti ještě „kritické myšlení“. Pro každé tvrzení žádejte důkazy; trvejte na tom, že ideologie musejí být řádně rozpracované, aby šlo oddělit rétoriku od podstaty. Pokuste se odhadnout, zda doporučené prostředky ospravedlňují potenciálně škodlivé cíle. Představujte si koncové scénáře, budoucí důsledky praxe, kterou se vy nebo někdo jiný chystáte zavést. Odmítejte jednoduchá řešení coby rychlou nápravu složitých osobních nebo společenských problémů. Kdyby totiž tato jednoduchá řešení fungovala tak, jak jejich navrhovatelé slibují, problém by byl dávno vyřešen.

 

Vedle zjišťování nesouvislostí a neustálé bdělosti je třeba si neustále uvědomovat rámce, v nichž jsou vám jednotlivá tvrzení překládána. Ten, kdo vytváří rámec, se stává umělcem – anebo rádoby-umělcem. Způsob, jímž jsou jednotlivé problémy rámovány, působí často přesvědčivěji než samotná argumentace obsažená uvnitř. Navíc ty nejúčinnější rámce se často jako rámce vůbec nejeví, mají povahu selského rozumu prezentovaného v útržkách zvuků, vizuálních obrazech, sloganech, značkách. Ovlivňují nás, aniž bych si jich byli vědomi, a směřují nás k myšlenkám, které podporují. Toužíme po věcech, které jsou označovány jako „vzácné“, přestože existují v hojnosti. Negativně vnímáme věci, které jsou rámovány jako potenciální prohry či ztráty a naopak dáváme přednost tomu, co je vnímáno jako zisk, a to dokonce i tehdy, když je poměr pozitivních a negativních prognóz stejný. Odmítneme 40 % pravděpodobnost, že X prohraje s Y, nicméně přijmeme 60% pravděpodobnost, že Y vyhraje nad X. Lingvista George Lakoff ve svých textech jasně ukazuje, jak důležité je si uvědomovat sílu rámců a velice pečlivě vyvažovat jejich zákeřný vliv v našich emocích, myšlenkách a hlasování při volbách.

 

Buďte vnímaví vůči vlastní potřebě být přijat do nějakého úzkého vytouženého kruhu spolupracovníků. Lákadlo, že člověk bude přijat do nějaké vytoužené společenské skupiny je silnější než kouzlo onoho mytického zlatého prstenu v Pánu prstenů. Ta touha je tak silná, že někteří lidé udělají prakticky cokoli, aby byli do skupiny přijati, a že půjdou ještě do větších extrémů, aby se vyhnuli vyloučení z této skupiny. Ano, člověk je společenský tvor a obvykle profituje z společenských vazeb, které mu pomáhají dosáhnout důležitých věcí, jež by jinak byly nedosažitelné. Nicméně jsou i případy, kdy konformita vůči nějaké skupinové normě je vzhledem k sociálnímu dobru kontraproduktivní. Některé skupiny se nakonec stávají destruktivní vůči svým členům nebo společnosti jako takové. To je zjevné v případě destruktivních kultů, jako jsou například Chrám lidu Jima Jonese nebo Davidiáni, leč podstatně méně v případě skupin podporujících rasismus, sexismus nebo terorismus. Nakonec přece žijeme ve své mysli, v osamělé kráse, a musíme být ochotni a připraveni deklarovat svou nezávislost bez ohledu na sociální vyloučení, které v důsledku takového kroku můžeme utrpět. Takové vyhlášení intelektuální nezávislosti není snadné, zejména pro mladé lidi, kteří mají nedostatečně pevný vlastní image, anebo pro dospělé jejichž image je totožný s jejich zaměstnáním. Tlak na to „být týmovým hráčem“, obětovat osobní mravnost pro dobro týmu jsou téměř neodolatelné. V takových případech je nicméně třeba zaujmout odstup, získat nějaké názory zvenčí a najít si jiné skupiny, které budou podporovat naši nezávislost a naše hodnoty. Člověk musí věřit, že vždy najde jinou, lepší skupinu, k níž se bude moci připojit. Věřící mají v tomto ohledu tu výhodu, že mají jako skupinového vůdce Boha.

 

Mírněte své postoje formované skupinou – vaše skupina je nejlepší a má vždy pravdu, ostatní jsou horší a mýlí se. To znamená, přijměte, že vaše skupina je zvláštní, ovšem zároveň respektujte rozmanitost, již nabízejí druhé skupiny. Plně oceňujte div lidské rozmanitosti a její variabilitu. Pokud přijmete takovou tolerantní perspektivu, budete méně náchylní ke snižování ostatních, k předsudkům a stereotypům, a v neposlední řadě i ke zlu v podobě diskriminace formou odlidštění.

 

Buďte ostražití před autoritou, dokud neprokáže, že je hodna vaší úcty. Je třeba respektovat spravedlivou autoritu, nicméně ta si musí vaši důvěru vysloužit činy a nikoli jen prázdnou rétorikou. Ještě životně důležitější je protestovat proti nespravedlivé autoritě, ať má jakoukoli formu. Snažte se v každé situaci rozlišovat mezi těmi, kteří se na pozici autority zasluhují úcty díky svým vědomostem, moudrosti, zkušenostem nebo speciálnímu postavení, a těmi nespravedlivými, kteří jen vyžadují vaši bezmyšlenkovitou poslušnost. Mnozí z těch, kteří si nárokují hřivnu autority, jsou jen rádoby vůdci, falešní proroci, podvodníci, samozvanci, kteří rozhodně nezasluhují poslouchat, nýbrž naopak je třeba jim poslušnost vypovědět a vystavit je kritickému zkoumání. Rodiče, učitelé a náboženští vůdci by měli hrát aktivnější roli a učit děti takto kriticky rozlišovat. Na jedné straně je třeba vést děti k tomu, aby byly zdvořilé a slušné, ovšem nebáli se zaujmout jasný postoj, když budou přesvědčeny, že mají pravdu; na druhé straně je třeba, aby byly dostatečně moudré a dokázaly se vzepřít proti těm autoritám, které jejich respektu nezasluhují. Když se naučíme rozlišovat mezi spravedlivou a nespravedlivou autoritou, snížíme riziko bezduché poslušnosti vůči vůdcům a věcem, jež neslouží našim zájmům a jež nás s největší pravděpodobností uvedou na scestí.

 

Mnohá z rozhodnutí, která činíme, jsou nevědomě utvářena naším smyslem pro časovou perspektivu. Tok zkušenosti každý z nás rozděluje do časových zón, do minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Každý z nás si rovněž vytvořil jisté mentální zaujetí, jež ho vede k nadužívání jednoho z těchto časových modů a minimalizaci ostatních. Pokud se necháme uvěznit v „rozšířené přítomnosti“, můžeme se nechat svést k tomu, že budeme dělat věci, které pro nás nebudou dobré. Když přestaneme dbát na minulé závazky a ztratíme ze zřetele budoucí povinnosti, otevíráme se situačním pokušením nechat se strhnout do excesu. I dobří lidé jsou náchylnější k páchání zla, pokud upadnou do požitkářství (jaké známe z Pána much) vyvolaného pocitem anonymity a totálním zaměřením na přítomný okamžik. Vzepřením se „proudu“, když ostatní se chovají nesprávně nebo se vymknuli jakékoli kontrole, znamená spolehnout se na časovou perspektivu, která překračuje hédonismus nebo fatalismus orientovaný na přítomnost. Člověk místo toho zváží náklady a přínosy jednání z hlediska jejich budoucích důsledků. Anebo lze takovému pokušení odolat, když si dostatečně silně budete uvědomovat minulost, jež utvářela vaše osobní hodnoty a standardy. Pokud si člověk vytvoří vyváženou časovou perspektivu, v níž lze podle dané situace rozehrát minulost, přítomnost i budoucnost, má rázem lepší výchozí pozici pro moudré a odpovědné jednání, než když jeho časová perspektiva směřuje k preferování pouze jednoho nebo dvou časových rámců. Situační moc je oslabena v případě, že minulost a budoucnost se spojí, aby byly zvládnuty excesy přítomnosti. Například historické bádání ukázalo, že mravní ne-Židé, kteří pomáhali před nacisty ukrývat holandské Židy, uvažovali naprosto jinak než jejich sousedé, kteří racionálně hledali důvody, jimiž by si ospravedlnili, proč nemají pronásledovaným pomáhat. Tito hrdinové se opřeli o mravní struktury vycházející z minulosti a zároveň ani na okamžik neztratili ze zřetele budoucnost, když se ohlédnou, zamyslí nad touto strašnou dobou a budou si muset položit otázku, zda udělali správně, když se nepodvolili strachu a společenskému tlaku.

 

Člověk musí přijmout odpovědnost za svá rozhodnutí a činy. Převzetím odpovědnosti za vlastní rozhodnutí a činy si vlastně sedáte za volant. Pokud umožníte ostatním, aby se vyhnuli vlastní odpovědnosti tím, že z vás udělají komplice svého nemravného jednání, stanou se z nich pasažéři, kteří vám budou mluvit do řízení a vůz se požene vpřed bez odpovědného řidiče. Svou odolnost vůči neblahým společenským vlivům budeme zvyšovat tím, že si budeme udržovat smysl pro osobní odpovědnost a že budeme ochotni nést odpovědnost za své činy. Poslušnost vůči autoritě je méně slepá do té míry, do jaké jsme si vědomi toho, že rozpuštění odpovědnosti pouze zakrývá naše individuální spolupachatelství na nemravných činech. Konformita vůči protispolečenským skupinovým normám je podkopána, pokud neumožníte rozrušení odpovědnosti. Pokud je odpovědnost rozprostřena napříč gangem, skupinou, dílnou, plukem či firmou, není to nic jiného, než že se člověk schovává před sebou samým. Vždy si představte budoucnost, kdy dnešní činy budou postaveny před soud a kdy nikdo nepřijme vysvětlení, že jste pouze poslouchali rozkazů, anebo že totéž dělal každý. Pokud jste spáchali zlo, jste vinni a musíte zaplatit cenu, již společnost za vaše ďábelské skutky stanovila.

 

Drobné zlo může rozkvést ve skutečně jedovatý plod. Vyhýbejte se zkaženosti a drobným hříchům, jako je podvádění, lhaní, klevety, pomluvy, projevy pobavení nad rasistickými nebo sexistickými vtipy, posměšky, šikana. Toto všechno mohou být jen schůdky vedoucí k závažnějšímu pádu. Jsou to takový malí pomocníci, kteří vás povedou k destruktivnímu chování vůči svým bližním.

 

Chyby jsou součástí života a každý z nás se na cestě životem nějaké chyby dopustí. Ještě horší než chybovat je však chybu popřít, pokusit se ji nějak vysvětlit, zdůvodnit a pokoušet se přesvědčit sebe sama i ostatní, že jste vlastně udělali správnou věc. Ne, neudělali: a měli byste se vyvarovat podobné taktiky, kdy jsou vymýšleny důvody post-hoc k ospravedlnění špatných rozhodnutí. Začněme tím, že si přiznáme chyby, nejprve sami sobě, poté otevřeně před ostatními. Přijměme maximu, že chybovat je lidské. Učinili jste chybu v úsudku; vaše rozhodnutí bylo špatné. Když jste to rozhodnutí činili, byli jste přesvědčeni, že je správné; nyní vidíte, že jste se mýlili. Vyslovte ona kouzelná slůvka: „Omlouvám se“, „Je mi to líto“, „Odpusťte mi“. Sami sobě slibte, že se z chyb poučíte, že se zlepšíte. Přestaňte dávat své peníze, čas i sílu do špatných investic. Jděte dál. Pokud se zachováte takto, nebudete mít potřebu nějak ospravedlňovat či vysvětlovat své chyby. Kdykoli ospravedlňujeme minulé chyby, jen podporujeme špatné nebo nemravné činy. Vyznání chyby snižuje motivaci redukovat kognitivní nesoulad; nesoulad zmizí, je-li skutečnost takto konfrontována. Pokud se člověk rázně odhodlá k činu, namísto aby pokračoval v „nastoupené cestě“, obnáší to sice okamžité náklady, nicméně v dlouhodobé perspektivě to znamená zisk. Kolik životů a zranění mohlo být v minulém století ušetřeno, kdyby vojenští a civilní velitelé a vůdci byli schopni uznat své chyby a přiznat si, že vstoupili do nezákonné, nemravné války, anebo že pokračovali v bitvě, když bylo lepší se stáhnout?

 

Tato základní sada pouček vám má pomoci obléci si myšlenkový i duchovní pancíř a zároveň nasměrovat svůj mravní kompas za pomoci běžných, leč účinných myšlenkových strategií, které jsou dostupné nám všem, leč často opomíjené. Musíte si uvědomit, že váš protivník je chytrý a že má tisíce let zkušeností. Na druhou stranu vy máte k dispozici ten nejvýkonnější, nejdynamičtější orgán v celém vesmíru, totiž lidskou mysl. Používejte ji, jinak v bitvě prohrajete. Klíč k rezistenci vůči zlu začíná a končí u třech základních S: sebeuvědomění, situační citlivost a sociální inteligence. V této válce jde nejen o vaši individuální duši, ale též o občanskou ctnost a poctivost, které vyžadují naprostou průhlednost. Pokud se proti silám zákeřného zla spojí dostatek občanů a aktivně budou těmto silám bránit, je to cesta, jak zlo zcela zlikvidovat.

 

Poznámka: Některé z myšlenek uvedených v textu se objevily v knize Philipa Zimbarda Luciferův efekt, aneb jak se dobří lidé mění ve zlé. Random House, 2007.