Podrobnosti

Zobrazeno: 5464

Den psychologie OSN, 4. března 2010

Psychologie osvobození:

Překonání vnějších a vnitřních zábran

k dosažení hrdinství

Skromně, nicméně i s jistou hrdostí přijímám tuto poctu, že se zde u příležitosti Dne psychologie OSN mohu s váženým publikem v rodném New Yorku podělit o pár svých názorů.

Hlavním tématem mé přednášky je objevování nových způsobů, jak osvobodit člověka od dobrovolného uvězňování mysli a zároveň od vnějších situačních a systémových negativních sil, jež omezují naše základní svobody a snižují lidský potenciál dosáhnout osobního úspěchu a celonárodního uznání.

Podtématem je pak hledání způsobů, jak inspirovat „hrdinské představy“ u mladé generace, jež by těmto lidem umožnily nově se definovat jakožto „hrdinové všedního dne v záloze“, tedy jako lidé, kteří budou připraveni vykonat výjimečný hrdinský čin a vydat ze sebe to nejlepší ve službě ostatním a/nebo budou bránit vyšší morální princip ve službě lidstvu.

Hrdinové proměňují egocentrické JÁ v sociálně zaměřené MY.

Rád bych zde také zmínil jev, který mne dlouhodobě fascinuje, totiž neomezenou moc lidské mysli rozhodovat o tom, zda bude člověk milý, anebo krutý, starostlivý, či sobecký, zda se bude chovat kreativně, nebo destruktivně, zda se z něj stane darebák, nebo se projeví jako hrdina. Nerodíme se dobří ani zlí, ale rodíme se s úžasným mozkem a dynamickou myslí, díky nimž máme v podstatě neomezenou možnost stát se kýmkoli – v závislosti na okolnostech naší životní cesty.

John Milton ve Ztraceném ráji tento pohled na vznešenost a neomezené možnosti lidské mysli vyjádřil větou: „Mysl je na svém místě a sama může udělat z nebe peklo nebo z pekla ráj.“

A to nás přivádí k dvěma slavným výrokům, které se váží přímo k místu, na němž jsme se nyní sešli. Dag Hammarskjold, generální tajemník OSN, kdysi prohlásil: „OSN nevznikla proto, aby přivedla lidstvo do ráje, ale aby ho zachránila před peklem.“ Osobně bych navrhoval optimističtější verzi, totiž že bychom se měli společně podílet na tom, aby lidé na zemi mohli okoušet více nebeských radovánek a zároveň se mohli spojovat proti silám, které by nás po kluzkých stezkách zla mohly dovést do metaforického pekla. Co se týče druhého výroku, v předmluvě k ústavě UNESCO se praví: „Jelikož války mají počátek v mysli člověka, je právě zde třeba začít hájit mír.“ Dovolil bych si tento výrok trochu poupravit: „právě v myslích žen a také mužů je nutné začít s obranou a udržováním míru a jednoznačným odmítáním zkaženosti a nespravedlnosti.“

Vytváření zla coby životní náplň

Většinu posledních padesáti let jsem působil jako badatel v oblasti sociální psychologie a jako učitel. Vyvíjel jsem výzkumné programy, které názorně ukazovaly zranitelnost většiny lidí, pokud se se ocitnou v začarovaném kruhu neřešitelných sociálních situací. Vytvářel jsem umělé podmínky v laboratoři i v terénu, díky nimž pak výzkumné týmy mohly testovat kauzální hypotézy o podstatě lidské povahy. Jelikož skutečně toužím porozumět dynamice lidské povahy po všech stránkách, oblasti výzkumu, na kterých jsem pracoval, jsou poměrně rozmanité: ovládání mysli, stud, šílenství, vandalismus, vězení, mučení, terorismus, společně s problematikou časové perspektivy.

V podstatě mohu říct, že se mi se svými spolupracovníky a kolegy podařilo ukázat, že společenské podmínky mohou velmi výrazně ovlivnit, co cítíme, co si myslíme a jak se chováme, ačkoli si jejich skrytého, nenápadného působení nejsme vědomi – a často je podceňujeme –, a přitom se až příliš spoléháme na naši křehkou svobodnou vůli, jež nás má zachránit.

Náš výzkum ukázal, že ve specifických společenských podmínkách se většina racionálně uvažujících lidí může chovat iracionálně, zcela příčetní lidé se mohou zbláznit, slušní lidé dělat špatné věci a přitom cokoli, co uděláme, si dokážeme odůvodnit tak, aby se to nám – a někdy i ostatním – zdálo logické.

Dostalo se mi té cenné příležitosti, že jsem mohl prozkoumávat stinné stránky lidské povahy ve snaze nalézt nové způsoby, jak na tyto stinné stránky vrhnout světlo a navrhnout opatření, která by tyto nežádoucí stavy dokázala změnit. Součástí mé pracovní náplně se tak stalo to, že jsem prostřednictvím psychologie osvobození působil jako katalyzátor společenských změn. V posledních letech jsem investoval značnou část své intelektuální energie a svého akademického kreditu do objevování nových způsobů, jak osvobodit člověka od dobrovolného uvězňování mysli a ducha, jež snižuje lidskou důstojnost, omezuje osobní nezávislost a oklešťuje svobodu vyjadřování a shromažďování.

Podívejme se nyní na několik případů žalářů lidské mysli:

Stanfordský vězeňský experiment

„Standfordský vězeňský experiment“ simuloval podmínky ve vězení a ukázal, jak snadno mohou obyčejní lidé páchat zlo na ostatních, pokud dojde k odosobnění a odlidštění. Normálním, zdravým vysokoškolským studentů byly v simulovaném vězení náhodně přiděleny role vězňů a dozorců. Experiment měl trvat dva týdny, nicméně byl jsem nucen ho předčasně ukončit v polovině, jelikož se začal vymykat kontrole. Téměř polovina dobrovolníků v roli vězňů totiž začala trpět „emočními kolapsy“ a silnými stresovými reakcemi na brutální zacházení ze strany studentů, kteří hráli jejich dozorce.

Mladíci, kteří získali neomezenou moc v rolích dozorců, ji začali zneužívat a chovat se sadisticky, vyžívali se v nápadech, jak co nejvíce ponížit a degradovat „své vězně“. Nicméně nepozoruhodnější na celé studii bylo to, jakým způsobem si vězni, dozorci a personál okamžitě vytvořili psychologicky podmíněný žalář uvnitř svých myslí. Vzniklo tak vězení řízené psychology, nikoli státem, kdy vězni nabyli přesvědčení, že nemohou opustit (experiment) bez předchozího svolení výboru, a stejně tak dozorci byli přesvědčeni, že se musejí chovat surově, aby „tyhle nebezpečné vězně“ zvládli.

Zlo je z psychologického hlediska uplatňování a zneužívání moci, jež má vědomě zranit, ublížit či zničit ostatní, anebo páchat zločiny proti lidskosti, dochází-li k tomu v rámci úředního aparátu. Neomezená moc nad ostatními bez morálních zábran či kontroly vyšších úřadů může ze slušných, dobrých lidí udělat zločince.

Podobnost s vězením Abú Ghrajb

Hrozivé obrázky zneužívání moci americkými vojáky v iráckém vězení Abú Ghrajb byly až příliš skutečné. Scény, v nichž se dozorci a dozorkyně vyžívají v ponižování vězňů, mne šokovaly stejně jako vás. Na druhou stranu mě zas tolik nepřekvapily, protože mi připomněly podobné scény z „experimentálního“ vězení, které jsme si udělali na Stanfordu. Když však vojenské i politické špičky skandál komentovaly slovy, že šlo „pouze o pár zkažených plodů“, veřejně jsem takový názor kritizoval a zdůrazňoval, že naši vojáci byli s největší „zkažení“ vůbec nebyli – veskrze „zkažené“ bylo naopak doupě, v němž se ocitli.

Jakožto soudní znalec v případu dozorce zodpovídajícího za noční směnu v sektoru 1A, kde se všechny zmíněné zločiny odehrály, jsem ve své výpovědi před soudem ukázal, že morálka i svědomí dotyčného byly výrazně ovlivněny situačními faktory – stejně jako v případě ostatních dozorců vojenské policie, kteří tu měli onu noční směnu službu.

Situační faktory samozřejmě neomlouvají jejich nelidské jednání; psychologie není hledání omluv. Je jasné, že ten člověk se provinil a stejně tak ostatní – tím, jak se chovali, nicméně jeho trest měl být zmírněn s přihlédnutím k daným situačním faktorům. Vojenský soud však k ničemu takovému nepřihlédl – obviněný byl s ostudou zbaven služby a odsouzen k osmi letům odnětí svobody; další z dozorců stráví za mřížemi dlouhých deset let.

O dění ve věznici měli vědět nadřízení dozorců, neboť zmiňované zločiny se odehrávaly v období tří měsíců. Nikdo z vyšších důstojníků se však neobtěžoval do téhle ponuré mučírny vstoupit, přitom sami ještě dozorce vybízeli, aby si během výslechů „nebrali servítky“. Ani jeden z důstojníků nedostal důtku, natož aby byl postaven před soud za spolupachatelství. Takto se na systémové úrovni vzájemně chrání původci oněch „zkažených plodů“ – vždycky svalí vinu na ty pod sebou.

V nedávno vydané knize Satanský efekt jsem podrobně popsal své závěry z tohoto případu jakož i zkušenosti z pokusu na Stanfordu, který jsem vedl – ukázal jsem, jak snadno se i dobří lidé mohou dostat na scestí. Zároveň jsem navrhl postupy a opatření, jak odolávat nežádoucím situačním tlakům, které nás často vedou k tomu, že se podřizujeme nespravedlivé úřední moci a slepě ji posloucháme.

Stud jako dobrovolný a tichý psychologický žalář

Překvapivě jedním z pozitivních výsledků, který vzešel z našeho experimentu, byla nová studie podstaty stud. Stud je takové dobrovolné tiché vězení. Náš výzkum byl vůbec první svého druhu prováděný u dospělých. Před rokem 1972, když jsem se spolu se svými studenty začal systematicky zabývat příčinami, souvislostmi a důsledky studu, zabývali se vědci pouze studem u dětí. Jakmile jsme pochopili vnitřní podstatu studu, zřídili jsme v naší obci speciální Kliniku studu, která s úspěchem léčí tento nedostatek u dospívajících a dospělých už více než 30 let. Byla vůbec první na světě a stala se modelem pro podobná zařízení v jiných městech a státech.

Učíme plaché lidi, jak různým způsobem minimalizovat inhibující vliv sociální úzkosti v jejich životech. Ale jdeme ještě dál – nepomáháme jim pouze zbavit se studu. Denně jim umožňujeme procvičovat se ve „společenské zdatnosti“, přijímání ostatních posilováním vlastního odhodlání stát se aktivními články lidského řetězce. Vidět lidi různého věku, kteří byli odsouzeni k bezútěšnému vězení studu, jak se po našem programu a terapiích znovu dostávají na svobodu plni sebedůvěry pramenící z nabytých sociálních dovedností, nedočkaví a natěšení na kontakt s lidmi, to člověku udělá skutečně obrovskou radost.

Je to modelový příklad, jak psychologický výzkum podnítil účinné léčebné kroky a ty zase ve svém důsledku pomohly zvýšit povědomí o šíři tohoto sociálního problému. Nicméně navzdory úspěchu našeho programu se celostátní míra studu za poslední desetiletí rovnoměrně zvyšuje a odhaduje se, že nejméně polovina populace trpí společenským studem. Část viny na této „epidemii“ lze připsat důsledkům nových sociálně izolujících elektronických technologií. Avšak na růstu studu ve Spojených státech i dalších zemích se podílí každý z nás – a to tím, že nedokážeme prostou věc: pomáhat ostatním, aby se cítili „výjimeční“.

Přitom to lze udělat velice prostě: méně kritizovat a více ostatní chválit a oceňovat je. Je třeba, abychom nahradili soutěživost větší spoluprácí a snažili se otevřeně přijímat ostatní. Také můžeme pomáhat svým dětem cvičit se ve „společenské zdatnosti“, stejně jako se třeba na sportovních trénincích cvičí ve zdatnosti fyzické.

Člověk se neubrání otázce, zda se nedávným vraždám studentů a učitelů na technice ve Virginii nedalo předejít, kdyby někdo vystoupil z řady a tomu osamělému, odcizenému a plachému mladíkovi, který se v důsledku nulového sociálního zázemí změnil v masového vraha, nabídl radu, pomoc a přátelství. A určitě existuje mnoho podobných smutných a rozhněvaných mladých mužů, kteří mají po ruce zbraň a mohou každou chvíli sáhnout na spoušť, jestliže nepřijmeme jejich problém za svůj, jestliže neuznáme, že i oni jsou děti moderního světa.

A v podobném duchu se člověk musí ptát, zda se epidemii sebevražedných pumových útoků na Blízkém východě nedalo předejít, kdyby zde existovalo vzdělání, práce a více důvodů k životu, namísto dobrovolné smrti, která s sebou nese zabíjení nevinných lidí.

Jak čelit a bránit se zahanbení

Vedle studu je dalším příkladem ponižujícího vězení hanba. Jako dítě jsem vyrůstal v chudobě, v ghettu jižního Bronxu v New Yorku a sociální pracovníci, lékaři i další mi dávali jasně najevo, že já a mně podobní chuďasové jsou jejich společnosti na obtíž. Absolutně si neuvědomovali, jak nás tím zahanbují. Stále mám v živé paměti smutek a zlost, kterou jsem pociťoval před pětašedesáti lety, když mi řekli, že „žebráci si nemůžou vybírat“, a tak jsem si musel vzít ty hrozné šaty, které rozdávali dětem v charitě, aniž by se obtěžovali najít mou velikost nebo se zeptali, co bych rád. Stejně tak u jednoho starého zubaře v nemocnici, který uklidňoval svého praktikanta, aby se si nevšímal mého nářku na bolest, když mi při extrakci lámal stoličku – „tihle lidi“, říkal, si totiž vždycky na něco budou stěžovat.

Stud je důsledkem toho, že někteří lidé cítí právo a potřebu mít převahu nad těmi, kteří v životě tolik štěstí neměli. Máme-li s tímto zlem bojovat, je třeba hledat nové cesty k posílení tolerance rozmanitosti a oceňování rozdílů mezi námi, jelikož jen díky nim může vzniknout ten nádherný celek, jímž je mozaika lidské povahy. Posilování empatie je rovněž protijedem těchto zahanbujících praktik.

Nerozpoznaná vězení způsobená zacyklením v čase

Po mnoho let jsem se zabýval tím, jak se lidé vyvíjejí a žijí v různých psychologických časových zónách, aniž by si uvědomovali zkreslující důsledky toho, že jsou silně orientovaní buď na minulost, přítomnost či budoucnost. Lidé, kteří se příliš soustřeďují na vzpomínky negativních zážitků z minulosti mnohem snáz podléhají depresím a hněvu a mají sklon k násilí. Jestliže podobnou časovou perspektivu negativní minulosti kolektivně sdílí celý národ nebo skupiny v rámci jedné kultury, hrozba staré odvety či krvavé pomsty je neustále živá – jak jsme měli v poslední době možnost vidět v genocidách mezi národy.

Je čas vytvořit novou časovou zónu milénia, jež umožní mladé generace všech národů vytvořit si atraktivní, do budoucnosti orientované strategie plné naděje a příležitostí, které se postaví proti starým mýtům a vidinám odplaty, jež chovala starší generace, zabředlá do bahna minulosti.

Existuje však ještě jedna časová perspektiva, která často vězní mnohé mladé lidi po celém světě: když jsou bezvýhradně orientovaní na přítomnost a zaměřují se v ní buď na hédonismus nebo fatalismus. Je-li člověk uvězněn v hédonismu přítomnosti, získává iluzi svobody, díky níž pak může dělat cokoli, z čeho má požitek, aniž by přitom myslel na důsledky v budoucnosti. Ti, kteří žijí dle pravidla hédonismu přítomnosti mají sklon k různým druhům závislostního chování, které začíná požitky a končí obvykle neštěstím. Ti druzí, fatalisté přítomnosti, se naopak všemu, co by jim mohlo přinést potěšení nebo co by vylepšilo jejich většinou nízký společensko-ekonomický status, vyhýbají, neboť se vnitřně ztotožnili s tím, že jejich život je řízený osudem a nikoli ambicemi nebo tvrdou prací. Tento fatalistický pohled na život odsuzuje mnoho rodin k životu uvězněnému v chudobě a potlačuje motivaci ke změně života plného tichého zoufalství.

Ideální časová perspektiva by člověka měla naučit vytvořit si vyváženou směs namíchanou ze středně silné orientace na budoucnost a pozitivní minulost, mírně okořeněnou vybranými prvky hédonismu přítomnosti. Orientace na pozitivní minulost nám umožňuje navázat vztah s naší kulturou, tradicí a rodinou. Orientace na budoucnost nás přenese na nová místa, kde budeme moci objevovat nové možnosti. Orientace na hédonismus přítomnosti, je-li držena v rozumné míře, nám dá energii proměnit problémy ve výzvy, riskovat a hledat nové možnosti bytí. Dosažení tohoto ideálu by mělo být cílem každého rodiče, učitele i vůdce, tak aby jednotlivci i národy mohli přivést tuto zdravou temporální orientaci k životu a rozvíjet ji.

Nikdy neměňte svobodu za bezpečnost – ani ve válce s terorismem

V mnoha zmíněných psychologických vězeních směňujeme své osobní svobody za příslib bezpečnosti a jednoduchá řešení složitých problémů. Takový obchod je však plný nebezpečných iluzí. Politici mnoha zemí dnes svým občanům nabízejí podobný „handl“ v důsledku hrozby globálního terorismu. Slibují jim ochranu domova a zajištění bezpečnosti, ovšem výměnou za to žádají, aby se občané vzdali některých těžce vydobytých osobních svobod. Čím více svobody se vzdáme, abychom si koupili takto nabízenou iluzi bezpečí, tím více napomáháme terorismu, neboť stačí jen hrozba a demokratické země hned začnou žádat své občany, aby některé ze svých svobod vyměnili za příslib bezpečnosti.

Erich Fromm v klasickém díle Strach ze svobody již před mnoha lety varoval, že diktátoři se vždy budou pokoušet nabízet občanům podobné obchody – proto všichni, kteří milují svobodu, by se měli takovým nabídkám vyhýbat, případně je zpochybňovat, protože jimi nabízená bezpečnost není ve srovnání se ztrátou skutečných základních svobod nic víc než chabý slib. Teroristické hrozby jsou plodem extrémního fundamentalismu existujícího uvnitř této země i mimo ni. Ostře se ohrazuji proti termínu „válka s terorismem,“ stejně jako jsem dříve protestoval proti těm „válkám“, které jsme už stačili prohrát – „válce s chudobou“ nebo „válku s drogami“, protože „války se jmény“ nelze nikdy vyhrát, a to ani s drsnými slovesy.

Terorismus bychom místo toho měli chápat jako globální výzvu, která před námi bude stát ještě mnohá desetiletí. Terorismu musíme čelit nikoli válkami mezi národy, ale cestou moudrých diplomatických řešení konfliktů, mezinárodní spoluprací tajných služeb a také zásahem do srdcí a myslí potenciálních teroristů, abychom konstruktivně změnili jejich život. Musíme jim dát naději na lepší budoucnost skrze vzdělání a odpovídající prostředky, aby mohli žít plnější a smysluplnější život bez násilí. Mělo by být úkolem demokratických vlád obohacovat život svých vlastních obyvatel zkvalitněním jejich svobod a zároveň prosazovat spravedlnost, rovnost a osobní důstojnost pro všechny.

Svoboda a pravda

Politické a sociální revoluce se rodí v myslích mužů a žen, kteří dokáží osvobodit své schopnosti kritického myšlení z pout tradice a vysvobodit svého ducha ze zajetí sil externí nadvlády. Vyzývám vás, abyste společně se mnou přemýšleli o tomto tématu psychologie osvobození. Všechny bych rád povzbudil k úvahám o tom, jakým způsobem omezujeme naše vlastní osobní svobody, zvláště svobodu naší mysli upínat se k novým světům. Dále je třeba přemýšlet o tom, proč se chováme jako dozorci ve věznici, kdy vězníme ostatní prostřednictvím předsudků, nerozumných očekávání a podmíněnou láskou namísto lásky poskytované bezpodmínečně.

A rovněž je třeba se zamyslet nad tím, jak omezujeme sami sebe, když sveřepě nahlížíme svůj svět zjednodušeně a černobíle – jak učí většina kultovních skupin své slepé zastánce. Podobné zjednodušené myšlení v nás posiluje víru, že to, co děláme, je legitimní a oprávněné, že naše názory jsou ty jediné správné a přijatelné, zatímco „ti druzí“ se mýlí, jsou hloupí a zlí.

Společně se musíme zasazovat o to, abychom otevřeli všechny cely v žaláři naší mysli a osvobodili tvořivé energie, jež právě v takovém žaláři trpí. Vlády, které ve svých občanech vzbuzují pocit zranitelnosti přílišným zdůrazňováním hrozícího nebezpečí, nakonec emocionálním přetížením zbaví společnost logického uvažování a kolektivní houževnatosti.

Psychologie osvobození povolaná do zbraně

Má teorie psychologie osvobození je voláním do zbraně, ovšem jde o milosrdnou zbraň, na rozdíl od všech sil, které působí uvnitř nás samých, tak všude kolem nás, a které snižují potenciál lidské dokonalosti. Jde o pozvání přidat se k celosvětové komunitě, která podporuje ty síly, jež upevní pouta lidství – a začnou u spravedlnosti, míru a lásky. Věřím, že nakonec každý z nás je schopen „něco změnit“ a naše lidství vylepšit – skrze každodenní vlídné skutky, rozvíjení štědrosti ducha a zdokonalování vize, díky níž se budou ostatní cítit výjimeční, užiteční, pochopení a jako mezi svými, zvláště když mezi svými nejsou.

Musíme se také zahledět do sebe a přehodnotit své obavy a pocit osobní nedostatečnosti coby výzvy a příležitosti k dalšímu růstu. Musíme se rovněž zahledět do sebe, abychom lépe rozpoznali vnější překážky naší skutečné svobody výběru a činu, které se mohou skrývat v situačních a systémových faktorech, v nádobách se zkaženým ovocem, které obchodníci natřeli tak, aby vypadaly přitažlivě a žádoucně.

Navzdory současné obtížné ekonomické krizi a hrozbám v podobě globálního oteplování a teroristických útoků, se nám nakonec může podařit udělat nebe na zemi i z té nejbídnější existence, když se rozhodneme podporovat to, co je v člověku nejlepší. V tom se k nám svým velkolepým tancem života připojí i obdivuhodně vitální hrdina řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise, Řek Zorba – neboť stejně jako on, i my všichni budeme věnovat svou tvořivou energii milování a nikoli válčení, spolu se soucitem, empatií, altruismem a v podstatě každodenním hrdinstvím.

Od každého z vás žádám nicméně ještě něco hlubšího. Chci, aby každý z vás začal pracovat na jistém osobním cíli: „něco důležitého změnit“ – ať už budete kdekoli, doma či za hranicemi. I když jste ještě mladí, chci, abyste spojili síly s kamarády a společně čelili každodennímu zlu ve formě předsudků, diskriminace a šikany ve třídách, ve vaší čtvrti či v práci. I když jste staří, neztrácejte mladého ducha a nestárnoucí moudrostí svých zkušeností a názorů pomáhejte řešit problémy, které nás zužují. Navzdory nedůvěře k vůdcům, kteří se ukázali jako falešní či prodejní proroci, chci v nás všech podpořit optimistické vyhlídky v souvislosti s naší kolektivní schopností změnit politické a další systémy tak, aby pracovaly pro lidi a nikoli proti nim. A konečně, i když jste třeba většinou nesmělí a zdrženliví, doufám že od této chvíle budete připraveni a odhodláni vzít na sebe hrdinský kabát a zachovat se odvážně, když většina ostatních jsou hrdinové jen pasivní a váhaví – a pomáhat těm, kteří to potřebují, a zároveň čelit nespravedlnosti a nerovnosti, kdykoli na ně narazíte.

Psychologická revoluce Václava Havla

„Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ – to bylo motto Václava Havla a jeho bojovníků za svobodu v Československu za „sametové revoluce“ proti brutálnímu ovládnutí českých občanů sovětským komunismem. Podle něho byla důvodem úspěšného ovládání mas dobrovolná pasivní rezignace. Ve dopisech z vězeňské cely Havel píše: „Na totalitní systém jsme si zvykli a přijali ho jako neměnnou skutečnost. Tím jsme ho vlastně drželi při životě. Jinými slovy, za totalitní mašinérii neseme odpovědnost všichni. Nikdo z nás není pouhou obětí. Jsme rovněž spolu-tvůrci tohoto systému.“

Jakmile si lidé uvědomili, jaká moudrost se v této analýze skrývá, dokázali se spojit a společně se osvobodit od nátlaku, který předtím pasivně snášeli. Václav Havel je jedním z mých osobních hrdinů, v té době to byl pouze obyčejný muž, dramatik, nicméně v myslích ostatních dokázal vyvolat revoluci, jež vedla k nenásilnému svržení silné diktatury. A to mě přivádí k představení své další životní mise.

Podněcování hrdinské představivosti

Mým novým zájmem a úkolem, který jsem si vytyčil pro zbytek života, bude vyhledávat způsoby, jak podněcovat „hrdinskou představivost“ v nás všech, ale především v mladé generaci. Většina hrdinů jsou obyčejní lidé, všední hrdinové, kteří se stali někým zvláštním proto, že pomohli těm, kteří to potřebovali, anebo bránili morální věc i za cenu potenciální osobní újmy. Hrdinové dávají to nejlepší ze sebe do služeb ostatních a celého lidstva. Hrdinové demonstrují morální odhodlání k tomu, aby pozvedli občanské soucítění na úroveň činu, individuálního i kolektivního, jež povznáší lidskou duši a obohacuje lidské soužití.

Je zvláštní, že tatáž situace, která „rozdmýchá nepřátelskou nevraživost“ v těch, ze kterých se stanou darebáci, je u druhých příležitostí k „podnícení hrdinské představivosti“ – a ti se pak výzvě postaví hrdinsky. Jen málo lidí páchá zlo; ale ještě méně hrdinské činy. Představíte-li si lidstvo jako zvon, pak jsou oba případy nejvzdálenějšími body jeho obvodu, zatímco srdce zvonu tvoří většina lidí, kteří nic nedělají a nemají žádnou představivost. Jejich pasivita tváří tvář zlu je usvědčuje „zločinu nečinnosti“. Jsem přesvědčen, že na jisté úrovni se ve všem řídí rodičovským „hleď si svého, nepleť se do problémů ostatních“. Hrdinové v našem okolí se dokáží této indukované lhostejnosti postavit a všem ukázat, že „oni si lidského života hledět budou, protože když nepomohou těm, kteří to potřebují, kdo pak pomůže jim, až budou ve stejné situaci?“ Se špetkou velkorysosti bychom onu většinu populace mohli označit za „váhavé hrdiny“, tedy takové, kteří zatím nedokázali nebo nechtěli reagovat na výzvu k pomoci.

Náš úkol je tedy dvojí: zabránit tomu, aby je v souboji mezi dobrem a zlem nepřátelské síly strhly na svou temnou stranu, a zároveň vytvářet takové podmínky ve společnosti, které by v nich podpořily rozhodnutí aktivně se přidat na stranu hrdinství a přejít tak na světlou stranu lidské povahy. Jde zajisté o těžký úkol, ale o jeho dosažení se spolu se svými kolegy nyní snažíme prostřednictvím Projektu hrdinské imaginace (tzv. HIP, viz www.HeroicImagination.org).

V našem novém výzkumu se snažíme odhalit podstatu hrdinství v různých formách (v současnosti žádný podobný projekt zabývající se základními aspekty hrdinského chování neexistuje) – a povzbudit potenciální nové hrdiny vzdělávacími programy na všech úrovních, ve škole i na internetu. V rámci naší společenské mise zaséváme semínka všedních hrdinů po celé zemi. Kromě výzkumného a vzdělávacího programu by HIP měla napomáhat rozvoji nových médií zaměřených na hrdiny a hrdinství, chceme vytvořit unikátní „Heropedii“ – celosvětovou encyklopedii hrdinů. Na stránky typu Wikipedie bychom rádi umístili všechny příběhy světových hrdinů, ať už klasických, kontroverzních či těch současných, obyčejných, jejichž fotografie a příběhy by nám zaslali lidé z celého světa (na základě vybraných kritérií a po schválení správcem určeným pro danou zemi). Tento projekt by měl být jak vzdělávací, tak inspirační, ale také aspirační. Chceme, aby se lidé stali hrdiny svých vlastních příběhů.

(NÁSLEDOVALA PREZENTACE ZAMĚŘENÁ NA RŮZNÉ ASPEKTY PROBÍHAJÍCÍHO PROJEKTU HIP)

Na závěr bych rád zmínil poslední dvě myšlenky, respektive ideály. Podstata Organizace spojených národů prohloubila principy víry v rámci základních lidských práv a důstojnost a hodnotu lidského života. Požadavek na rovná práva pro všechny je nyní nutné rozšířit tak, aby se vztahoval na všechny sexuální orientace, na mladé i staré, na chudé i bohaté po celém světě. Úspěch Spojených národů se zrodí ve společném rozhodnutí každého z nás, že budeme připraveni se vzájemně obejmout jako rodina, s úctou a pochopením.

Nelson Mandela ve svém inauguračním projevu nastínil, že je zapotřebí právě takové psychologie osvobození: „Narodili jsme se, abychom zjevili slávu Boha, která je v nás. Není jen v některých z nás, je ve všech. A jestliže dokážeme zazářit my, nevědomky to umožňujeme také ostatním. Jakmile se osvobodíme od vlastního strachu, naše přítomnost automaticky osvobodí ostatní.“

Děkuji,

Philip G. Zimbardo, Ph. D.,

Emeritní profesor, Stanford University,

Profesor, Palo Alto University

Čestný profesor, Naval Post Graduate School Monterey, DHS

Den Psychologie OSN, 4. března 2010